Malé zamyšlení nad velkým (ekologickým) problémem

O prvním srpnovém dnu roku 2021 jsem se na Facebooku nachomýtl k menší diskuzi, kdy si paní M. H. v jedné z kroměřížských skupin povzdechla nad tmavým kouřem vycházejícím z místní slévárny barevných kovů (součást firmy pro recyklaci odpadů). Už roky to tam kouří a „…nic se neděje!!!!“. Bohužel nenaznačila, co by se mělo dít?

Slévárna je provoz, který stojí na tepelném zpracování a kouř její činnost od nepaměti provází. Samozřejmě je otázkou, jak moc je ten kouř škodlivý (netvrdím, že není), ovšem troufám si říci, že ve srovnání s nějakou teplárnou či chemičkou to bude spíše zanedbatelně. Ano, úplně hezky to nevypadá, ale s tím se asi těžko dá něco udělat.
Kromě jiného se ale paní svou otázkou „a co takhle životní prostředí,ekologie a zdraví nás všech???“ dotkla choulostivého a opravdu závažného problému celé soudobé společnosti. Jsem rád, že tato problematika není lidem lhostejná, stejně jako mně a mnohým dalším.

Bohužel jedním z neblahých produktů průmyslová revoluce byl vznik konzumní společnosti, daný mylným pocitem zdánlivě nekonečného přísunu surovin i energií. Nové technologie umožňovaly využívat do té doby nevyužitelné či jen těžko využitelné zdroje a s dopady v podobě třeba narůstajícího objemu odpadů (ať už pevného, nebo třeba znečištěného ovzduší, půdy a vod) si nikdo příliš hlavu nelámal. Do té doby naši předkové přirozeně využívali („recyklovali“) vše, co už dosloužilo – cihly či kámen ze zbořeného domu se po očištění využily pro stavbu domu nového, zničená radlice se přetavila nebo překovala na jiný výrobek, dřevo ze staré králíkárny se využilo minimálně k topení. Zbytky z kuchyně (mimo toho, co snědla domácí zvířata) a rostlinné výroby se vracely do země jako hnojivo atd.
Naše modrá planeta se postupně zaplnila řadou jiných barev, ale hlavně bilióny tun všemožných odpadů, které jsou doslova všude. Od ulic měst, přes obrovské skládky, lesy, remízky ve volné přírodě až po řeky, moře a oceány. V zájmu maximalizace zisků výrobci, dříve usilující o spolehlivost a dlouhou výdrž svých výrobků (které v případě závady bylo možné opravit), změnili strategii na produkci zařízení na jedno použití, kterými navíc díky používání všemožných „kurvítek“ významně zkrátili životnost. Spotřebitel se pak stal spotřebitelem opravdu v pravém slova smyslu a každé zařízení byl nucen po nedlouhém čase užívání vyhodit a zakoupit nové. A tak se „vyspělá společnost“ dostala až do dnešního stavu, kdy továrny chrlí obrovské množství výrobků na jedno použití, přičemž vysloužilé výrobky, obvykle tvořící složitý soubor prakticky nerecyklovatelné směsice materiálů s poločasem rozpadu až tisíců let, končí na skládkách či v lepším případě recyklačních centrech a spalovnách, jejichž vedlejším produktem je přírodě i lidstvu ne zrovna přívětivý kouř.

A to se raději ani nechci moc rozepisovat o dopravě, kdy v zájmu maximální pohodlnosti (já tedy raději používám termín „rozežranosti“) řada lidí cestuje auty, a to i na trasách, kde je bohatá nabídka spojů hromadné dopravy. V nákladní silniční dopravě pak přepravují kamióny křížem krážem republikou i mezinárodně zcela ekvivalentní výrobky a nejsou výjimkou situace, kdy ve „svém“ městě nekoupíte výrobky z místní továrny, ale můžete si vybrat z prakticky shodných výrobků (minerálek, mouky, mléčných výrobků, papírenského zboží, nábytku, …) z obdobné továrny na opačném konci republiky, zatímco ty místní se naopak přepravují jinam. O kolik by mohly být místní výrobky levnější, kdyby v nich nebyly započteny náklady na (často zbytečnou) přepravu? Jenže to by najednou neměli někteří automobiloví dopravci z čeho žít…

Je zřejmé, že pokud by to takto mělo i nadále pokračovat, je prakticky jisté, že lidstvo sebe samo zahubí a nejspíš to ani nebude dlouho trvat. S vědomím uvedeného, ale také v návaznosti na zjevné změny klimatu, začaly světové velmoci a mezinárodní instituce zavádět řadu opatření k nápravě uvedeného stavu. Za všechny jmenujme například systém emisních povolenek v EU a stanovování řady ekologických cílů a mezníků ve všech odvětvích lidské činnosti (v dopravě EU jde např. o Bílou knihu o budoucnosti dopravy, Evropskou strategii pro nízkoemisní mobilitu či Strategii udržitelné a inteligentní mobility).
Otázkou však je, zda budou tyto snahy, tlačené už doslova pudem sebezáchovy dostatečné. Všechny tyto cíle a aktivity totiž mohou jen těžko účinně fungovat, když si budeme myslet, že omezit emise a chovat se úsporně ve spotřebě (konečného množství) zdrojů musí jenom „oni“ a nás že se problém netýká. Je to právě naopak!

Pokud si chce kdokoliv stěžovat, že podnik recyklující odpad kouří, pak opravdu není řešením křičet do světa, nebo si stěžovat na oficiální instituce. Ano, možná se podaří takový provoz přesunout jinam a pro stěžovatele se problém jakože vyřeší, ovšem ten materiál je (bude) stejně nutné někde zpracovat a tak bude stejně kouřit jiná fabrika jinde.

Stejný problém je třeba i v té dopravě, kterou jsem výše nakousl:
Dnes je v ČR běžnou praxí, že si města/obce stěžují na silný tranzitní provoz automobilové dopravy a dožadují se výstavby obchvatů či nových dálkových silnic (přestože stát nezvládá ani řádnou údržbu už existujících silnic), jenže to problém přebujelé silniční dopravy z globálního hlediska nevyřeší. Maximálně se část dopravní zátěže odsune z dohledu stěžovatelů jinam.
Je nasnadě, že jediné účinné řešení problému přebujelé silniční dopravy je její celková eliminace, tedy motivace cestujících k upřednostnění hromadné dopravy (která samozřejmě musí řádně fungovat) před vlastním automobilem, v případě nákladní dopravy pak srovnání podmínek mezi železniční a silniční dopravou a zavedení (+ podpora) nástrojů pro jejich kooperaci (nikoliv konkurenci).

Když tedy celou problematiku shrnu - opravdu jedinou možností, jak se zbavit kouřících továren a jak odkázat příštím generacím alespoň o malinko čistší planetu, je začít se chovat úsporněji a produkovat méně odpadu každý sám za sebe. Nekupovat zbytečnosti, které nám ve finále k ničemu nejsou, ale jejich výroba musí proběhnout se všemi jejími důsledky a když je vyhodíme, tak také jejich likvidace (za využití další energie) či mnohaletý rozklad dají planetě zabrat. Kapka ke kapce, zanedbatelné watty výkonu výroby k wattům. Když nebudeme tak intenzivně spotřebovávat, nebude nutno tak intenzivně vyrábět a uleví se všem.
Opravdu ale musíme začít v prvé řadě u sebe. Chtít ústupky jen po těch ostatních nemá vůbec žádný smysl...